Racek

9. listopadu 2016 v 9:23 | Nine9 |  Po derniéře

Národní divadlo (Stavovské divadlo), Praha
Premiéra: 9. 6. 2011
Derniéra: 17. 6. 2015

Režie: Michal Dočekal, Dramaturgie: Iva Klestilová, Kostýmy: Zuzana Krejzková, Scéna: Martin Chocholoušek
Hráli: Jan Dolanský, Magdaléna Borová, Saša Rašilov, David Prachař, František Němec, Taťjana Medvecká, Lucie Žáčková, Ladislav Mrkvička, Alexej Pyško, Johanna Tesařová



"Pamatujete, jak jste zastřelil racka? Náhodou přišel člověk, spatřil ho a - nemaje nic jiného na práci - zahubil ho... Námět na krátkou povídku... Jsem racek."

Racek ve Stavovském divadle byla jednoduše NÁDHERA! Obzvlášť trefně toto slovo vystihovalo scénické zpracování, které bylo opravdu uchvacující... Diváci seděli přímo na jevišti pod vysokým provazištěm čelem do hlediště, které posloužilo jako jezero, u něhož se děj hry odehrává. Zejména jeden z posledních obrazů bral dech - divák koukal na bíle potažené sedačky v hledišti před sebou, osvětlené oranžovými světly ze všech balkonů divadla, a nad tím, pod křišťálovým lustrem, visela napříč kláda (a světelný bílý kruh)! Ten pohled se mi vryl do paměti! Vizuální zážitek se zkrátka snad ani popsat nedá, nebo ne jinými slovy než ohromující, tající dech či impozantní.

K samotné hře - její obsah jsem znala jen zhruba. Chvilku mi trvalo se zorientovat v postavách, ale už si pomalu na tyto počáteční zmatky u Čechovova zvykám. Děj mi vzhledem k symbolice racka připadal svým způsobem poetický, ale to nevylučuje současně i drsnost a smutek. Zamotaný příběh o nenaplněných láskách, snech a touhách, o chamtivosti? nenasytnosti? vlastní průměrnosti?, o komplikovaných vztazích sice plyne poměrně pomalu, ale jak se ukáže - o to intenzivněji. Opravdové slzy Jana Dolanského coby Trepleva na konci představení byly jen poslední perlou na šňůře jedinečných zážitků, kterou hra navlékala za své téměř tříhodinové trvání.

Tím se dostávám k hereckým výkonům. TO BYL KONCERT!
(Abecedně) Alexej Pyško, David Prachař, František Němec, Jan Dolanský, Ladislav Mrkvička, Lucie Žáčková, Saša Rašilov, Taťjana Medvecká i pro mě dosud neznámá Johanna Tesařová a Magdaléna Borová! Všichni, opravdu všichni odvedli bravurní výkony. Snad jen Táňu Medveckou, Honzu Dolanského a Lucii Žáčkovou bych vyzvedla nad ostatní. A v první polovině ne příliš výrazná Magda Borová coby Nina ve druhé půlce překvapila a excelovala. Saša Rašilov byl roztomilý. A vidět naživo Františka Němce, tátu, co nevěděli, jak ho dostat do polepšovny...! Usmívající se Ne, zkrátka možnost sdílet jedno jeviště divadla takového významu s takovými hereckými esy - to byla čest!!! Ráda bych ještě zmínila hudební "vložku" Jana Dolanského (trubka), Saši Rašilova (klavír), Davida Prachaře (foukací harmonika) a Alexeje Pyška (bubínek) - moc pěkná, navíc navodila atmosféru pro skličující závěr hry.

Co mě mrzelo, byla děkovačka. Jednak byla krátká, jednak se především náš potlesk (a že jsme plácali jak o život) vůbec nerozléhal a zněl tedy docela unyle Zamračený To snad byla jediná nevýhoda netradičního usazení diváků...

Program představení je vyveden ve zlaté barvě. A tato hra, v provedení Činohry Národního divadla, byla opravdovým klenotem!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama