Labyrinty a raje Jana Ámosa

26. září 2016 v 19:40 | Nine9 |  Po derniéře

Slovenské národné divadlo, Bratislava (hráno ve Stavovském divadle, Praha)
Premiéra: 9. a 10. 6. 2015
Derniéra: 14. 6. 2016 v Bratislavě, resp. 20. 9. 2016 v Praze

Režie: Ondrej Spišák, Scéna: František Lipták, Dramaturgie: Darina Abrahámová, Daniel Majling, Kostýmy: Katarína Hollá, Hudba: Andrej Kalinka
Hrají: Martin Huba, Milan Ondrík, Ondrej Kovaľ, Marián Geišberg, Anna Rakovská, Jana Oľhová, Gabriela Dzuríková, Jozef Vajda, Daniel Fischer, Ivan Vojtek, Monika Horváthová, Martin Varínský


Nenapadá mě nikdo z české scény, kdo by měl tak nápaditou fantazii, kterou by navíc dokázal převést na jeviště (případně plátno), jako je na Slovensku duo Ondrej Spišák a Fero Lipták. Čas strávený na jimi zpracované inscenaci se vždy promění ve chvíle obrovského a jedinečného zážitku! Ať jsem kdykoli popisovala Lomidreva nebo Majstera a Margarétu, vždy padala slova jako magie, fascinace, nádhera, originalita, okouzlení či úžas, vtip… A u Labyrintů tomu nebude jinak.

Volím takto veliká slova, ale přitom mám problém dát je do souvislých vět. Celý vizuál společně s obsahem námětu totiž utváří dojem hlavně v nitru diváka. Víc než kdy jindy je to o komplexním prožitku a o pocitech, než o rozumu. Však už jen scéna vás zcela pohltí - brzy přestanete vnímat, že sedíte v historické budově divadla nebo třeba na tvrdé lavici "obyčejného" šapitó. Ne, vy jste totiž s postavami přesně na tom samém místě, jako jsou ony. Klepete se zimou pod padajícím sněhem, šlehá vás vítr do tváří, když prolétáváte nad lesy a městem, řádíte na svatební veselce... Nikdy nejste jen u toho, jste přímo tam! Hra s prostorem, světlem, stínem... Všelijaké drobnosti, které jsou však do detailu promyšlené. Nic zbytečného navíc, ale ani nic nechybí. Neskutečně precizní práce, nicméně působící zcela přirozeně. Společně s nezaměnitelnou hudbou Andreje Kalinky tak vzniká něco, co opravdu bere divákovi dech. I kdyby se na jevišti nic jiného nedělo, už jen to vás zcela očaruje. Pan Kalinka nejenže umí udeřit na tu správnou strunu kytary či houslí, ale zejména na tu emoční diváka.

Při sledování herců mě tak neopouští myšlenka, jak snadno se jim vlastně musí hrát. Mají připravené dokonalé prostředí, do něhož stačí jen vklouznout. A pak už to jde samo... Ale ne, nechci nijak zlehčovat herecké výkony, ba naopak! Jejich energie a elán jsou obdivuhodné a povznášejí už tak mistrovské dílo pánů Spišáka, Liptáka a Kalinky o další úroveň výš. Milan Ondrík a Ondrej Kovaľ byli výbornými průvodci představením - hýřili vtipem, nešetřili úsměvy, ale když bylo potřeba, dokázali zvážnět a třeba i diváka skoro rozplakat. Když jsem psala o obrovské energii, měla jsem na mysli hlavně tu jejich.
V hlavní roli myslitele Jana Amose Komenského se představil Martin Huba. Kdykoli se objevil na scéně a promluvil, bylo jeviště zcela jeho. Nešlo vnímat nic a nikoho jiného. Jeho herecký um je plný noblesy a elegance, přitom tak přirozený a ničím nerušený...
Ráda bych zde ještě jmenovala Jozefa Vajdu. Nemohla jsem si nevzpomenout na jeho roli v inscenaci Tak sa na mňa prilepila. Jak se tehdy hodně smál a s ním i celé jeviště a hlediště, když se špičkoval s kolegou Maštalírem... Snad že tam opravdu byl, snad to byla jen vzpomínka, ale i v Labyrintech jsem na jeho tváři viděla šibalský úsměv, pozvednuté koutky - hned od první chvíle, co se objevil na scéně. Jelikož ale neměl v tu chvíli zrovna veselou úlohu, poněkud mě to rušilo. Pak ovšem nastoupil jako velitel Poláků a... mně spadla brada. Bravurní, sebejistý a naprosto uvěřitelný výkon!

Ostatně, víte, jaký je rozdíl mezi českými a slovenskými herci? Češi hrají více racionálně, kdežto slovenští aktéři jdou do svých rolí víc emocemi (děkuji dramaturgyni Miriam Kičiňové za pojmenování toho, co jsem doposud sama nedokázala). Je to znát i na celkovém dojmu ze hry. Nesnažte se příliš přemýšlet, nechte na sebe hru působit, pusťte k sobě emoce herců. I vy sami se poté budete smát, někdy jen usmívat, budete zadržovat pláč, sedět s otevřenou pusou, žasnout, nedýchat, bude vám zběsile tlouct srdce, budete přikovaní v sedačce, budete kroutit nevěřícně hlavou... Zkrátka užijete a prožijete si představení od první vteřiny až po tu poslední. A bude vás to bavit.

O hrách v režii Spišáka to platí dvojnásob. I složitá látka je v jeho podání srozumitelná a pochopitelná. To samo o sobě je fascinující. S jakou lehkostí dokáže převyprávět i tak těžká díla, kterými bezesporu Majster a Margaréta nebo Labyrint světa a ráj srdce jsou. Potřebuje to jen jediné - aby divák otevřel mysl a srdce.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama