Divadelní etiketa

1. února 2016 v 20:09 | Nine9
Vážení. Dovolte mi, abych tento příspěvek výjimečně nevěnovala zhodnocení zhlédnuté hry, ale troše divadelní etikety. Divadlo je kultura a podle toho se taky chováme.


To znamená, že během představení nemluvíme. Rušíme tím ostatní, víme? Potřebujeme-li si něco nutně sdělit, činíme tak co nejtišeji. A pokud to může počkat, vydržíme s tím do přestávky nebo po představení. Že si to nebudeme tak dlouho pamatovat? Pak to asi za moc nestálo...
Dále... Mobilní telefony. VYPÍNÁME! Dokonce jsme k tomu vyzýváni ve většině divadelních stánků před samotným začátkem inscenace a není-li pro nás samozřejmostí tak učinit i bez výzvy, vyhovět slušné žádosti nás snad učili od mala. A chceme-li tuto prosbu odmítnout, tak opět slušně - do sálu hlediště prostě vůbec nevstoupíme. Samozřejmě, stane se, že zapomeneme, navíc divadlo zrovna považuje za nedůstojné diváky upozorňovat, v tom případě ale daný hovor nezvedáme, natož hlasitě odpovídáme! Ne - típneme ho! A ani SMS si nečteme. Vyzařující světlo z displeje může být v přítmí hlediště obzvlášť rušivým elementem.
Při sledování představení sedíme v klidu a příliš se nevrtíme. A když píšu "sedíme", tak zadkem přímo na sedátku křesla, nestrkáme mezi tyto plochy třeba skrčené nohy. Také nekopeme do sedadel před námi a sedíme rovně, tj. nenakláníme se s partnery, kamarády, přáteli k sobě, aby diváci za námi neviděli víc než jen naše hlavy...
V případě, že nás přepadne kašel či rýma, které nestačíme vyléčit, odložíme návštěvu divadla, bohužel. Hodláme-li to i tak pokoušet, natrénujme si tiché smrkání namísto hlasitého troubení a vybavíme se třeba cucavými bonbony proti kašli. Vyvarujme se ovšem dalšího nešvaru a to je šustění. Jak s papírovými kapesníčky, tak s bonbony v celofánu, alobalu a já nevím jakém hlučném obalu. Že při představení nejíme (a nepijeme), už tou samozřejmostí snad opravdu je. Nebo aspoň to, že po sobě zanecháme místo v takovém stavu, v jakém jsme na něj usedali - takže v čistém a uklizeném.
Rozhodnete-li se před vizitou divadla požít alkohol, uvažte, zda je to opravdu nutné. Ač jsem přesvědčená, že není, ale napijete se, popřemýšlejte, zda jste pak v natolik neškodném stavu, že svým chováním ovlivněným opojnými látkami nebudete obtěžovat své okolí. Nejste-li schopni svou kondici posoudit sami, zjistěte ji u přátel. A pokud ani oni nedokážou zformulovat rozumnou odpověď, je to jasné - do divadla nejděte.
Může nastat situace, kdy se nám představení nelíbí. Snažíme se však to dávat najevo zcela minimálně. Rozhodně hned nevytahujeme mobil nebo nezačneme kecat s divákem vedle nás. Pokud sedíme blízko uličky, můžeme třeba odejít již během představení, avšak snažíme se k této možnosti uchýlit až k jako poslední variantě. Nejlépe vyčkat přestávky a opustit divadlo během ní. Svou nespokojenost pak neprojevujeme ani při děkovačce (při samotném představení už vůbec ne!) například pískáním nebo neslušnými zvoláními směrem k hercům.
Kapitolou sama pro sebe je kultura oblékání. Ale ve vší stručnosti: roztrhané džíny - ne. Tenisky, kecky... - ne. Takový oděv je vhodný možná na pouliční divadlo, ale do kamenné scény se v naprosté většině případů prostě nehodí.
No a konečně samotný začátek představení - chodíme včas. A včas opravdu neznamená přihnat se v hodinu a minutu, kterou máme uvedenou na vstupence. To je totiž čas, kdy začíná představení. V tu dobu již máme sedět na svém místě, ve společenských šatech, s vypnutým mobilem a kabáty odloženými v šatně.

Zkrátka a jednoduše - nezapomínejme, že nesedíme doma v obýváku, ale v sále divadla. Nejsme tam sami, nechovejme se sobecky!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama