Tolik hlav

10. října 2015 v 19:33 | Nine9 |  Inscenace

Premiéra: 26. 4. 2015

Režie: Kamil Střihavka; Dramaturgie: Ivana Slámová
Hrají: Jan Zadražil, Jan Dolanský, Kristýna Leichtová, Zdena Hadrbolcová a další...


Když je špatně scénář, režie i dramaturgie, herci hrající jak o život už hru nezachrání...
Tolik hlav napsal a zrežíroval Kamil Střihavka. Dlouho námět nosil v hlavě a letos v dubnu si konečně splnil svůj sen. Nutno podotknout, že dějová linka není zas až tak zlá, nicméně jí spousta věcí uškodila a jiné neměly šanci zachránit.
Hra ve stručném popisu slibuje "Silný příběh o přátelství na pozadí rockové muziky 70. let." Vzhledem k tomu, že selhala dramaturgie a děj negraduje, je všechen potenciál 'silného příběhu' tentam... Příliš dlouhé a hlavně časté rádoby dramatické předěly byly pak k ještě větší škodě. Hudba a písničky, které se během nich linuly z reproduktorů, sice byly dobře vybrané, jenže zavdávaly důvod si kolikrát myslet, že právě ony jsou tím hlavním, ne osudy dvou přátel, Standy a Karlose. Mimochodem, ukázat sílu jejich přátelství šlo i v kratší době, než v neskutečně dlouhých 90 minutách, co trvala první polovina představení... Byla to nastavovaná kaše, kdy se autor do hry snažil propašovat co nejvíce odkazů na tehdejší dobu. Bohužel vyznívaly občas dost křečovitě.
Po sále je vyvěšeno několik tabulí s různými nápisy, mezi nimi i "Nechte režírovat Střihavku!" Umím si představit, že by mohl vzniknout na základě zkoušek, kdy se herci a ostatní snažili režisérovi nabídnout různé nápady, jak by se které scény daly pojmout. Možná kdyby je poslechl, měla by hra dynamiku a rytmus. Přeci jen hlavní herecké duo Janů Zadražila a Dolanského má za sebou spoustu zkušeností. Aspoň se tedy snaží hrát, co to jde, a je skoro až s podivem, co z tak emocionálně plochého díla dokázali pánové vykřesat! Patří jim hluboká poklona spolu s většinou úspěchu, kterou inscenace při závěrečné děkovačce sklidí. Klobouk smekám i před tím, že své maximální nasazení dokázali ukočírovat natolik, aby nepřehrávali (dobře, pár přestřelených okamžiků by se asi našlo). Vrcholem jejich mistrovského umu budiž skutečné slzy.
Takže jestli kvůli něčemu stojí na hru zajít, jsou to určitě výkony Dolanského se Zadražilem. Ovšem ne tím jediným, to ne. Ve hře padne několik povedených vtípků (občas i paštika...), jsou zde milé retrospektivy a přeci jen i několik dobrých režijních nápadů. Jenom zkrátka... to celé nějak neplyne.
A ještě jedna výtka: hlediště je v jedné rovině (takže nijak vyvýšené), židle navíc za sebou a ne křížem, kdy by druhá řada vykrývala mezery řady první... - přesto režisér dobrou polovinu své hry nechá herce hrát v sedě na zemi pódia! Možná tak do čtvrté řady nemají diváci až takový problém s výhledem, ovšem ti dál se často musí spokojit jen s doléhajícími hlasy, protože na Standu s Karlosem prostě nevidí...
Ráda bych však zakončila své hodnocení něčím pozitivním a především milým. O diváky se totiž od jejich příchodu staral sám Kamil Střihavka!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama