Racek

10. října 2015 v 0:36 | Nine9 |  Inscenace
Premiéra: 21. 3. 2013

Režie: Michal Vajdička; Dramaturgie: Daniel Majling, Eva Suková; Scéna: Pavol Andraško; Hudba: Marián Čekovský
Hrají: Jaroslav Plesl, Veronika Kubařová, Klára Melíšková, Miroslav Krobot, Ivan Trojan, Hynek Čermák, Lenka Krobotová, Václav Neužil, Pavel Šimčík, Zdeňka Žádníková Volencová a jiní...


Koncem loňské divadelní sezóny jsem se se slzami v očích rozloučila s krásným představením Racek ve Stavovském divadle. A před několika dny se vrátila z téže hry v nastudování Dejvického divadla. Nabízí se inscenace srovnávat, tak pojďme na to:

Nabokov o Čechovově díle kdysi prohlásil: "Čechov psal smutné knihy pro veselé lidi; tím chci říct, že jen čtenář se smyslem pro humor dokáže skutečně procítit jejich smutek. Svět je pro něj směšný a zároveň smutný, ale pokud člověk nepostřehne jeho zábavnost, nepochopí ani jeho smutek, neboť jdou ruku v ruce."
Zatímco ve Stavovském rovnou přikročili ke smutnému podtextu jinak komediálního díla (sám autor Racka označil za komedii), v Dejvickém ponechali všechnu legraci a bylo na divákovi, aby za textem a chováním postav hledal jejich groteskně mizerné osudy sám. Zejména první polovina hýří ironií a komikou. Po přestávce však humoru citelně ubude a představení přidá na dramatu. Jaroslav Plesl (Konstantin Treplev) tak ještě ke konci druhého dějství působí s vážnou tváří skoro jako zjevení.
Role Niny Zarečné se v Dejvickém divadle ujala Veronika Kubařová. Ačkoliv ji považuji za výbornou herečku, která se postavami spíše přímo stává, než aby je jen hrála, tentokrát tomu tak bohužel nebylo. Nevěřila jsem jí, se svou postavou jakoby se nedokázala ztotožnit. To Magdaléna Borová byla Ninou, její "Jsem rrrracek!" nikdy nezapomenu.
Zajímavou se pro mě stala postava Konstantinovy matky. Ve Stavovském ji hrála Taťána Medvecká. V Dejvickém Klára Melíšková. Její ukřičený projev mi není sympatický, nicméně vzato jako celek mi její ztvárnění vyznělo tragičtěji a tedy "lépe". Myslím, že právě díky ní inscenace v závěru dostává ještě mrazivější kontext. Vůbec z Dejvického pojetí jsem získala dojem, že výrazně staví na opozitech. Zdůrazňuje humor, aby pak skutečný smutek a tragičnost vyzněly o to úderněji. Jakkoli by mě tohle jindy velmi zaujalo, u Racka Dejvického divadla se tak nestalo. Ne všichni herci se totiž dokázali popasovat se dvěma póly svých postav, za vtip a humor umě schovat všechnu mizérii životů individuí, které představovaly.
Obecně dávám přednost dramatickým hrám a Racek Stavovského s Janem Dolanským, Sašou Rašilovem, Františkem Němcem, Davidem Prachařem nebo Lucií Žáčkovou se mi tak zkrátka dostal mnohem hlouběji pod kůži. A to nemluvím o úchvatném zážitku v podobě sezení na jevišti a pohledu do nádherného sálu divadla. Byť scéna pokoje plného obrazů, jemuž dominuje portrét Kosťovy matky (kterou zvolily v Dejvickém divadle), je postupně velice skličující, výhledu do pozlaceného hlediště Stavovského divadla se těžko vyrovná...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama