Doktor Živago

8. června 2015 v 12:17 | Nine9 |  Inscenace



Premiéra: 22. a 23. května 2015

Režie: Jan Mikulášek, Dramaturgie: Dora Viceníková, Scéna: Marek Cpin
Hrají: Stanislav Majer, Jana Plodková, Anežka Kubátová, Miloslav König, Jiří Vyorálek, Leoš Noha, Ladislav Hampl, Petr Jeništa, Dita Kaplanová, Ivan Lupták




Nevím.
Nevím, jestli nakonec bylo dobře, že jsem před zhlednutím představení Doktora Živaga poctivě přečetla. Určitě mi znalost předlohy pomohla dění odehrávající se na jevišti lépe pochopit. Na druhou stranu mě ale příliš svázala.

Těšila jsem se, že Živago má děj, kterému bude muset duo Mikulášek - Viceníková čelit. Že budou "muset" opustit svou tradiční koncepci a předvést něco odlišného, totiž souvislé vyprávění. Zmýlila jsem se. Osudový příběh Juraje Živaga je roztříštěn na malé kousíčky a do zdobné mozaiky jsou opět skládány jen vybrané střípky a to v podobě krátkých, jakoby jednotlivých etud. Ty necitují Pasternaka, ale spíš zhmotňují emoce a nevyřčené, které právě z té epizody Živagova života vyzařují. A tak tvůrci nepřekreslují děj, ale dokreslují ho. Bavilo mě tedy takto "konzultovat" svůj náhled na slavné ruské dílo s názorem inscenačního týmu. Jen jsem nakonec došla k závěru, že se příliš neshodujeme. Největší rozkol shledávám především v úloze revoluce, války. Pro mě byla tou hlavní osnovou, okolo které se ovíjely nitky osudu všech postav, zejména pak Živaga. Ve hře se promítla více jen do postavy Antipova / Strelnikova, jinak zůstávala v pozadí. Ovšem ne aby tak vytvářela atmosféru a prostupovala dějem jako nezvaný ale významný host, nýbrž aby se zamíchala mezi ostatní okolnosti děje jako jedna z mnoha.

Stejně jako není brána vážně válka, nakládá tak hra i s postavami. Samotný Živago je rezignovaný nejen vůči probíhající válce, ale i vůči volbě mezi dvěma ženami. Neurčuje si cestu sám, nechává se smýkat osudem alá 'ono to nějak dopadne'... Není to obrovská škoda jen s ohledem na postavu Živaga, ale ještě větší, vezme-li člověk v úvahu jeho představitele - Stanislava Majera. Výbušnost, energie, zápal až běs. To jsou vlastnosti, kterými bych jeho herectví charakterizovala. A zároveň je to bohužel také to, co všechno musel potlačit. Tímto způsobem se Juraj Živago v pojetí hry kmenového režiséra a dramaturgyně Divadla Na zábradlí zkrátka neprojevuje. Musím to zopakovat, ale - obrovská škoda. I ostatní role působí spíše jako karikatury svých zmodernizovaných předobrazů. Toňa se chová více jako hysterická manželka, než aby byla Živagovým pevným bodem. A Lara, femme fatale... je hloupou nanynkou. Antipov, později Strelnikov zas připomíná nevybouřeného floutka, jehož revolta se jeví spíš jako póza, než skutečný postoj. Snad jen Komarovskij Jiřího Vyorálka je jaksepatří slizký.

Všechny události a postavy jsou uzavřeny do místnosti se zrcadlovými stěnami; snad aby odrážely jednou duše a nitra jednotlivých postav, podruhé zas jejich sebestřednost. Možná by se takové kulisy daly - čistě vizuálně - interpretovat i jako zobrazení ledového Ruska, které je dějištěm příběhu... Marek Cpin se zkrátka touto jednoduchou, zato účelovou scénou vytáhl, a režisér ji skvěle využil k mnoha zajímavým nápadům. Za všechny bych jmenovala ten, kdy si Živago s Larou vzájemně vyznávají lásku a skleněná stěna se pomalu a tiše vyklopí, aby v odraze ukázala posmutnělou Toňu a Antipova jako výčitky svědomí milenců.

Pochválila bych i hudební složku inscenace, ačkoli svou úderností byla možná naléhavější než adaptace samotná. Což nebylo zas tak těžké, neboť na Pasternakovo dílo je nahlíženo s mírným posměškem místy vyúsťujícím až v jakousi parodii, která navíc bohužel většinou spočívala v použití vulgarismů. Ovšem našla se i scéna jak zkopírovaná z knihy, a to závěrečné setkání Živaga se Strelnikovem. Stejně jako mi po zádech běhal mráz při čtení této kapitoly, i při jejím jevištním ztvárnění jsem skoro nedýchala a hltala každé jejich slovo. Do ní jako by se nahromadily všechny ty emoce, které mi v inscenaci jinak tolik chyběly - láska, vztek, bezmoc, zoufalost, naděje... Obzvlášť vybroušený kousek, vrátím-li se k přirovnání inscenace k mozaice střípků z Pasternakova románu.

I přes veškerou mou - převážně - kritiku jsem inscenací byla fascinována a pohltila mě. Jestli se mi i líbila, říct opravdu (zatím) nedokážu. Měla jsem úplně jiná očekávání, která jsem si dost možná naplnila jen tím, jak jsem si jednotlivé scény dávala do souvislostí znalostmi z předlohy. Tím mi však mohla unikat různá sdělení, která byla do hry vložena "navíc". Vůbec nemusela souviset s dějem, bylo to zkrátka cosi obecného. A já si toho nemusela všimnout či dané správně pochopit, respektive ne tak, jak to tvůrci zamýšleli. Proto mé počáteční pochyby...
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama